Znalec vín > Hesla od S > Sudové víno

Sudové víno

Sudové víno je zažitý termín pro rozlévaná vína konečnému zákazníkovi. Platná legislativa (k r. 2014) upravuje podmínky označování těchto vína takto:

Požadavky na označování nebalených potravin, což je mj. i rozlévané víno, při nabízení k prodeji konečnému spotřebiteli nebo zařízením společného stravování mohou být stanoveny dle čl. 14 směrnice 2000/13/ES a od 13. 12. 2014 dle čl. 44 nařízení (ES) č. 1169/2011 vnitrostátním předpisem.
Česká republika stanovila požadavky na označení „sudového vína“ při prodeji konečnému spotřebiteli zákonem č. 321/2004 Sb. v jeho § 16 odst. 7. Toto ustanovení sudovým vínem rozumí víno uskladněné při nabízení k prodeji konečnému spotřebiteli v jiném obalu než obalu určenému pro spotřebitele a stanoví prodávajícímu povinnost při nabízení k prodeji sudového vína viditelně umístit tyto písemné údaje:
  • obchodní označení vína
  • výrobce vína
  • označení šarže
  • skutečný obsah alkoholu
  • slovní vyjádření obsahu zbytkového cukru
Po otevření nádoby, původně určené konečnému spotřebiteli nebo zařízení společného stravování (např. bag in box, pětilitrová láhev) anebo „přepravního“ obalu (např. KEG sud), za účelem prodeje „rozlévaného vína“ spotřebiteli, ať už v zařízení společného stravování nebo ve vinotékách jejím odměřením do nádob (např. skleniček, plastových lahví) pro prodej konečnému spotřebiteli, je nutné takové víno považovat za víno nabízené konečnému spotřebiteli jako nebalené.
Zdroj: http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1062025&docType=ART&nid=11428

Názor, Vinařské asociace České republiky.

K pokusu o zákaz prodeje sudových vín vyjádřený na webu asociace prostřednictvím předsedy dozorčí rady VAČR Jana Horešovského:

Horešovský Jan

Nápis v postranní uličce „Sudové víno z Moravy“ vyvolává v obyvatelích města patriotické nálady a touhu po tom, co jim chybí: venkovská pohoda a idyla. Tento „Pavlovův reflex“ stále platí alespoň u generace dnešních čtyřicátníků, padesátníků a starších, kteří ještě pamatujeme a máme zasunutý pocit z našich prvních konzumací vína ve vinárnách (viz např. pražská Blatnička) se sudovým vínem, kdy socialistická oficiální produkce byla především masová (což byly ty hrůzostrašné známky typu Ostravský kahan, Pražský sklepmistr či nepitelné kyselé veltlíny a vlašáky v litrovkách).

Toto vše má jistě i určitý ekonomický rozměr, který pochopitelně nemusí vyhovovat všem. Zejména ne těm, kterým to omezuje zisky v jejich tržním segmentu. Ozývají-li se hlasy volající po zákazu či omezení prodeje sudového vína, je rozhodně na místě se pečlivě zamyslet, kdo takové volání podporuje. Komu a proč tedy sudovka překáží? Především producentům špatné, nekvalitní a levné lahvové produkce, neboť ti se pohybují ve zcela srovnatelné cenové hladině a míří na stejnou skupinu zákazníků. Pokud se tedy při kontrolních odběrech sudovek objevují oprávněně odsuzované vady a nedostatky vín (mimochodem ve stejné nebo dokonce menší míře, jako je tomu u vín v lahvích – viz např. oficiální portál Potraviny na pranýři), pochopitelně je to jednak problém pro poctivé vinaře, ale také požehnanou vodou na mlýn těch, kteří produkují neprodejné množství nekvalitního vína v láhvích. Ti se pak logicky uchylují k různým vysvětlením a desinterpretacím v neprospěch sudového vína, neboť jeho zákaz je nejlevnější a nejefektivnější cestou, jak se zbavit konkurence.

Je realitou, že sudovka je občas pančované svinstvo – především v oněch obskurních trafikách či květinářstvích kdesi u nádraží. Znovu podotýkám, že inspekční nálezy však objevují shodné množství pochybení i u vín v lahvích… Je tedy věcí vinařských vizionářů a podnikatelů, jejichž pohled ulpívá na cílech poněkud vzdálenějších než je pouhá špička vlastního nosu, aby s tím pracovali a moudře kultivovali celé vinařské prostředí a trh s vínem. Problém kvality vína je skutečný problém, ale zakázat cokoli umí každý idiot. Pokud z  kruhů oficiálních vinařských zástupců zaznívá toto volání, považuji to za projev nedostatku invence a převahy touhy po rychlých řešeních, na kterých lze sice krátkodobě vydělat, ale dlouhodobě zcela jistě prodělat. A přes všechny proklamace je toto volání po opaření vysoce nekolegiální.

Vždy mne přepadne smutek, když je odhaleno, že české vinařství stále setrvává v hluboké krizi vizí a v krizi intelektu. Je to důkazem, že absentují osobnosti, které by byly schopny a ochotny přicházet s nápady a koncepčními návrhy, jak tento výjimečný obor posouvat skutečně účinně vpřed, namísto stupidní propagandy o úspěších několika vinařů, jejichž úsilí se vydává za důkaz všeobecné idylky a úspěchu, kterým se pak chlubí zejména představitelé vlivných vinařských institucí. Jako by to snad byl úspěch jejich.

Současný systém je bohužel stále svázán ocelovými obručemi, které ukovala a udržuje výborně organizovaná zájmová skupina, která si při péči o své zájmy počíná zcela profesionálně: ovládá všechny klíčové vinařské instituce jako je Národní vinařské centrum se Salónem vín – jako výkladní skříní propagující tzv. skvělé výsledky. Vinařský fond jako zdroj státních i dalších peněz, Svaz vinařů jako nejvlivnější oborové sdružení, Vinařský obzor jako nejvlivnější vinařské médium atd atd…

Někdo by tento zabetonovaný systém snad mohl nazvat mafiánským, ale nutno uznat, že tu vlastně nejde o žádné skutečné mafiány. Vznik těchto vazeb byl a je umožňován zejména převládající letargií vinařské obce, která se projevuje povětšinou spíše remcáním ale nulovou odvahou a ochotou se tomuto systému aktivně vzepřít. Hrdé, vlivné a sebevědomé hospodáře a sedláky zlikvidoval komunistický režim a tak je scéna nyní stále ještě plná hlavně více či méně malými vinaři, kteří se více či méně ochotně nechávají korumpovat každoročním odkapáváním podpor z Vinařského fondu, zatímco skutečnou moc si usurpuje politicko-ekonomická skupina, která systematicky devastuje celé prostředí zneužíváním státní i ekonomické moci. Osvojený způsob ovládání scény pomocí cukru a biče je takřka dokonalý. Je tu mocný státní fond, za kterým stojí ty největší „kapacity v oboru“. „Budeš-li hodný, dostaneš od nás pár desítek tisíc na své malé podnikání, a když nebudeš hodný, nedostaneš nic, a ještě na tebe můžeme kdykoli poslat kontrolu. A vyrosteš-li i přes naší snahu, vezmeme Tě pak mezi sebe, koneckonců, jsme všichni bratři…“ Skutečností pomáhající udržet tento systém je pak spleť fakticky nesplnitelných nařízení a předpisů. Tato byrokratická džungle pochopitelně dopadá především na menší výrobce, kteří nedisponují právními ani účetními odděleními jako výrobci velcí. Tedy – prakticky každý je tu stíhatelný za chyby v povinných evidencích. Samozřejmě nikoli plošně, to bohužel není ani účelem, ale selektivně. Což ovšem zcela stačí na vyvolání atmosféry strachu a obavy vzepřít se jakékoli moci. A nakonec proč vlastně, když z ní občas i ukápne…

Nutno se však zamyslet, jak dlouho chceme ještě tento systém tolerovat a dopouštět se tak zvětšování propasti mezi námi a úspěchy jiných evropských vinařských zemí. Máme tu přitom pozitivní příklady: funkční systém financování a promyšlená podpora oboru udělala např. z Rakouského vinařství světovou vinařskou velmoc. To se moravským pánům pouze zdá v těch nejdivočejších snech, že by tomu tak mohlo být pod jejich vedením i u nás… Bohužel nikoli a žádná propaganda tomu nemůže pomoci. Situace se v tomto směru bohužel stále zhoršuje a nůžky se rozvírají..

Ale zpět k sudovkám. Stojí za povšimnutí, že je to právě Svaz vinařů ČR, který propaguje jejich zákaz. Pro mne je to další průzračný důkaz, čí zájmy de facto toto sdružení zastupuje. Svaz vinařů se už dlouho snaží popřít fakt, že jsou to především vlivní velcí výrobci, kdo ovládá jeho činnost. A velcí výrobci mají pochopitelně zcela jiné problémy než výrobci menší či malí. Zdání jednotné a jednolité skupiny vinařů, která táhne za jeden provaz, je zcela nesmyslné a praktickým důsledkem je vznik Vinařské asociace, která vznikla právě jako reakce na výše popsaný systém výhod pro velkoproducenty a jim loajální subjekty. Jejich potíže jsou především odbytové. Boj o odbyt a tlak na cenu pak vedou k nejrůznějším nápadům jak použít peníze Vinařského fondu k vlastnímu prospěchu a (stejně jako v ostatních segmentech trhu) to vede k různým podvodům a falšování. Proto jedinou cestou, kterou považuje Asociace vinařů za schůdnou, je důsledná kontrola kvality, a nikoli jakýkoli zákaz. Zákaz sudového vína je totiž stejně nesmyslný, jako zákaz láhvového vína, a stejně absurdní jako kdyby Svaz pekařů brojil za zákaz výroby housek, neboť některé z nich jsou podměrečné.

Věřím pevně, že cestou k lepší kvalitě a způsob jak nastolit směr vzhůru je boj s klientelismem ve vinařství. A že správnou cestou je především důsledné poukazování na poklesky vinařského estabilishmentu spojeného s některými zájmovými vinařskými skupinami. Naši členové Vinařské asociace v souvislosti s kampaní okolo sudového vína a pro svůj odlišný vlastní názor čelí dobře mířeným útokům a zastrašování ze strany zástupců různých vinařských institucí a cíleným osobním útokům. Je to vpravdě nový prvek ve sporu o cesty ve vinařství a je to patrně známka neklidu některých lidí a potvrzení mých výše uvedených slov. A to je dobře. Jakmile se tito lidé (i díky působení naší Asociace) nebudou cítit již tak bezpečně ve svých pozicích jako dosud, sami svůj vliv omezí, neboť jim samotným začne být nebezpečným. A to je cílem, ke kterému se vždy rád ve vidině lepšího vinařství přihlásím.


Dověděli jste se něco nového? Podělte se o to s přáteli:

Chcete ochutnat výjimečné víno? Znalec vín nabízí výběrový prodej špičkových vín.