Osičková Heda

Článek z nově připravované knihy o českých a moravských vinařskách s názvem: ŽENY VINNÉ I NEVINNÉ NA VINICI PÁNĚ ČINNÉ (u nás i v cizině)

Osičková Heda

V evropské tradici jsou odnepaměti uctívané čtyři základní živly, každý z nich symbolizuje některé lidské vlastnosti. Kdo zná Hedu Osičkovou, ví, že v ní jsou zastoupeny nejen všechny čtyři živly naráz, ale navíc i jeden další, živel vinařský.

Jako mladá chtěla být učitelkou a pravděpodobně by v učitelském oboru dosáhla stejné věhlasnosti jako ve vinařském, ale osud chtěl jinak. Když ji otec posílal v roce 1959 na Vinařskou školu do Valtic, řekl jí: „Budeš dávat pozor a všechno co tam mají nového, progresivního se naučíš a uplatníme to u nás ve Velkých Bílovicích.“

„Teprve tam jsem si uvědomila jak vinice i sklep ve škole jsou jiné než u nás, u menších vinařů. Vždyť révu již měli na drátěnce, sklep plný moderní technologie, a po každotýdenním reportu otci, co je nového, jsem pochopila, proč mě vlastně do Valtic poslal,“ vzpomíná Heda na začátek studií.

„Hned první učební praxi jsem absolvovala ve sklepě, byl podzim, jak jinak. Mistrem Vorlíkem, jsme byli rozděleni do dvojic, vždy k fyzicky vyspělejšímu byl přidělený někdo menší, slabší. Já jsem dostala, jako menšího, nějakého Jožku Vozdeckého a měli jsme míchat rmuty ve velkých kádích, na kterých byly umístěny pochozí fošny. Byli jsme vystrojeni vzorově, vaťáky, montérky, já šátek, Jožka rádiovku. Po chvíli míchání slyším jen nějaké žblunkání a plácání do hladiny, Jožku jsem z podlahy neviděla, rychle jsem vylezla po žebříku nahoru a chytila oběma rukama tonoucího, který už mlel z posledního. Křičela jsem jako zběsilá, než přiběhl mistr a ostatní, a Jožku v nasáknutém prošívaném kabátu vytáhli ven. Později mně bleskla hlavou myšlenka, jestli toto nebyla ruka osudu, která mě zavála mezi tu veselou vinařskou chásku, bůh ví.“

Historku se záchranou Vozdeckého si všichni účastníci na školním srazu v roce 2000 (vždy absolventi po pěti letech) připomněli, když Heda Osičková volala na Ing. Vozdeckého, který přicházel od parkoviště, kde ho vyložil firemní mercedes, jako generálního ředitele největší vinařské firmy ČR Bohemia sektu: „Jožko, dneska už bych tě nezachránila z té kádě…, už bych tě neměla za co chytit, tehdy jsi ještě vlasy měl!“

Heda studentka Vinařské školy Valtice (druhá zleva nahoře), počátek šedesátých roků.

Dodejme, že Ing. Vozdecký si přál, aby byla tato historka v knize vydané na jeho počest při odchodu do důchodu v roce 2011 – po jedenačtyřiceti letech činnosti ve firmě, ze které „udělal“ největší vinařskou firmu v republice. Nestalo se tak, autorům knihy Ve službách jeho veličenstva sektu se to asi nehodilo, tak to teď napravujeme…

Po studiích na Vinařské škole nastoupila Heda Osičková do funkce agronomky ve vinicích JZD Velké Bílovice. V druhé polovině šedesátých letech začínal rozvoj družstevního zemědělství a Velké Bílovice se stávaly nejmodernějším a neprogresívnějším Jednotným zemědělským družstvem (JZD) v tehdejší ČSSR. Víno přitom bylo jednou z nosných komodit družstva a Heda již jako mladá agronomka k tomuto rozmachu Velkých Bílovic přispěla. JZD v tehdejší době spolupracovalo s odborníky z univerzit a ve vinohradnictví, samozřejmě s profesorem Vilémem Krausem z Vysoké školy zemědělské, který již tenkrát dovážel do republiky spoustu nového šlechtitelského materiálu. JZD mělo velkou školku, kterou Heda řídila, proto byla spolupráce mezi oběma činorodými lidmi navázaná prakticky na celý život. Většina Krausových výstupů v oboru šlechtění byla uváděna v život pod praktickým vedením Hedy Osičkové ve školkách, ať v JZD nebo později v uskupení Rezistant, kde Heda genobance rovněž „velela“. Spolupracovali s ní samozřejmě i šlechtitelé jako Miloš Michlovský a Lubomír Glos, stejně jako všichni šlechtitelé ze spolku Rezistant.

Sdružení Rezistant (někdy uváděné jako vědecko-výzkumné sdružení) bylo klíčovou odbornou skupinou moravských šlechtitelů, která se od 80. let 20. století zásadně zasloužila o rozvoj šlechtění odolných odrůd révy vinné (tzv. PIWI odrůd) v tehdejším Československu a po roce 1993 v České republice.

Hediným vzorem, se kterým po celý život spolupracovala, byl Lubomír Glos, který ji naučil většině „vinohradnických fíglů“ a zasvětil do tajů, jak docílit zdravé a výkonné vinice.

Heda mistryní ČR v řezu révy vinné, 2006.

Své zkušenosti z prací ve vinicích uplatňovala Heda Osičková nejen jako dobrý organizátor a manažer, ale i jako ten, kdo umí řemeslo ne jenom dobře, ale přímo mistrovsky. Když se zúčastnila v roce 2006 druhého ročníku Mistrovství ČR v řezu révy vinné (tehdy ještě ženy a muži soutěžili dohromady), zvítězila s převahou a nechala za sebou ty nejlepší střihače révy. Za půl hodiny ostříhala přes padesát keřů révy vinné (a to již byla v důchodovém věku!).

Heda Osičková vynikla i jako vinařka, sice pouze v režimu malovinařství, přesto byla jedním z prvních vinařů, kteří disponovali vínem z různých PIWI odrůd, což tehdejším většinovým vinařům a také to, že se jim plete do řemesla žena, vadilo. Přesvědčila je ale nejen kvalitou svého vína, znalostmi a degustátorskými schopnostmi, ale také tím, že vydržela „s chlapy“ celý večer ochutnávat. V rozhovoru pro tuto knihu přiznala, že bylo pro ni nejtěžší ukázat, že dokáže být na jejich úrovni nejen ve všech ukazatelích vinařských, ale i ve výdrži degustovat spousty vzorků. „Že jsem si musela před každým takovým večerem dát guarano, výtažek z kaktusu, který umí mírnit příznaky opilosti, to ale oni nevěděli“, dodává Heda. Proto ji měli mnozí chlapi za „živel“, ale skutečnost byla mnohem prozaičtější. Možná tato historka odpoví mnohým pochybovačům, zda se žena dokáže ve vinařském a vinohradnickém oboru vyrovnat mužům. My dodejme: nejen vyrovnat!

Spolupráce Velkobílovických vinařů s profesorem Vilémem Krausem přinášela ovoce, cokoli bylo ve světě nového, očka nových odrůd a podobně, všechno se vždy objevilo první ve Velkých Bílovicích, protože Heda Osičková to měla ve školkách z první ruky, od pana profesora.

Vyspělost Velkobílovických vinařů a touhu po všem novém nejlépe vystihuje historka, kterou Heda Osičková popisuje takto: „Ing. Vojtěch Pazderka, ředitel Vinařské školy při jednom setkání když světili víno, řekl: ,Velkobílovičtí vinaři jsou všude první, protože když jsem po revoluci v 89 vyjel s několika kamarády do Geisenheimu a po prohlídce vinic a sklepa jsme absolvovali ochutnávku, požádali jsme o pamětní knihu, že se jako první vinaři z Moravy, kteří svobodně vycestovali za věděním, zvěčníme. Jaké bylo naše překvapení, když tam již byli podepsaní František Mádl a Jaroslav Hrdina z Velkých Bílovic. Tak proto říkám, že nás všechny a všude Bílovičtí předbíhají‘“

Heda také ráda vzpomíná na historku s Lubomírem Glosem, který se jí vloni (2025) ptal na keře odrůdy pod šlechtícím názvem BV-50-19-2, kterou vyšlechtil a nikam si ji nevysadil, že by si je rád nyní vysadil do své vinice. Psal mu prý známý z Běloruska, že tuto PIWI modrou odrůdu dostali v minulosti od Poláků, rozmnožili a vyrábějí z ní v Bělorusku skvělé červené víno portugalového typu, odrůdu nazvali Černá Mery. Heda panu Glosovi odpověděla: „Tuto odrůdu mám na 50 keřích a dělám z ní rosé, protože zraje moc brzy, hned na počátku srpna a těm Polákům jsem ji dala já, protože pořád loudili nějaká očka.“ Dodejme pro nezasvěcené: BV-50-19-2 znamená 50. řádek, 19. sloupek, 2. hlava ve vinice, kde se šlechtí odrůdy. Takto Heda asi nejednou v minulosti zasáhla do vinohradnictví různých států, aniž by o tom oficiální místa měla ponětí.

Heda v současnosti na návštěvě s Bakchantkami u moravského vinaře.

Heda Osičková se zasloužila také o suverenitu žen ve vinařském řemeslu a činností na to navázaných. V jejím sklepě byl 14. 6. 2002 založený spolek (v té době občanské sdružení) Bakchantky a stala se tak spoluzakladatelkou a dodnes jeho vůdčí osobností. Založení spolku předcházel desetidenní tematický zájezd vinařů do Řecka pod vedením Vladimíry Seidlové, ze kterého vzešla aktivita pro založení spolku. Vinař Stanislav Výmola již v Řecku řekl, že pokud tento spolek bude ustaven, bude prvním vinařem, který je pozve do vinařství a pohostí, což se stalo. Proč název Bakchantky? Název navrhla první prezidentka a spoluzakladatelka, muzeoložka, Vladimíra Seidlová.

Vinař Antonín Konečný později Hedě říkal „Hedo Bakchantky byly pěkné potvory, když se mezi ně dostal muž, uměly ho při svých mystériích i roztrhat.“ Heda odpověděla: „No a co, vy máte také v Čejkovicích spolek zpěváků Révokaz a jak pěkně zpívají, proč by Bakchantky neměly dělat dobré víno?“ Název Bakchantky nevystihuje úplně činnost a záměry spolku, ale v každém případě vzbuzuje minimálně respekt.

Na otázku, kdyby jí bylo patnáct roků, zda by volila jiný, než vinařský obor Heda odpovídá: „Po svých celoživotních zkušenostech, kdy jsem v oboru našla tolik kamarádů, tolik zajímavých lidí, které bych asi v jiném oboru nenašla, takže bych určitě volila zase vinařství“.

Z nastíněných příhod, které Heda Osičková ve svém profesním i zájmovém životě prožila, si čtenář dokáže udělat alespoň obrysy pestrého života naší nejlepší „vinohradnice“. Život neměla vinohradnice Heda Osičková vždy lehký a mnohdy musela zápolit s velkými problémy a těžkostmi. Zanechala však velmi hlubokou stopu v moravském vinohradnictví, šlechtění révy vinné a minimálně ve velkobílovickém vinaření. Nyní si Heda Osičková užívá spokojeného odpočinku, „relaxuje“ ve své jednohektarové vinici, háčkuje krajky pro vnučky na kroje, a ještě pomáhá s řezem a dalšími ručními pracemi jiným vinařům. „Veselá vinařská cháska“ pracuje ve vinicích až do velmi pozdních let, kdy vrstevníci z jiných oborů, jsou již mnohdy upoutaní na lůžko. Pohyb na čerstvém vzduchu ve vinicích byl vždy dobrým relaxačním prvkem, popřejme Hedě ještě velmi mnoho let relaxace ve své milované vinici.

Velké Bílovice, leden 2026.

https://www.facebook.com/bakchantky/?locale=cs_CZ