Patroni vinařů v Čechách a na Moravě a den jejich uctívání

Již ve starší době kamenné, před několika miliony let, vznikaly příběhy, báje a vyprávění, jejichž prostřednictvím lidé v symbolické a fantazijní rovině popisují a interpretují vznik a vývoj člověka. Charakteristickým rysem těchto antropogonických mýtů je snaha o pochopení příčin geneze lidského rodu, objasnění způsobu života prvních lidí a hlubšího smyslu lidské existence. Problém vzniku člověka a jeho existence na Zemi představuje nadčasové a univerzální téma, konkrétní obsah jednotlivých mytologických příběhů ale variuje v čase a prostoru.

Při hledání odpovědi na otázku, „odkud pocházíme“, lidé neobraceli své oči pouze k obloze. U řady kultur naopak existují mýty, které za místo, kde se odehrála geneze člověka, považují nitro Země. Příběhy o vzniku prvních lidí v lůně Země jsou typické zejména pro mytologii severoamerických indiánů – například Hopiové a Navahové věřili, že existuje několik podzemních světů, které jsou na sebe naskládány jako talíře. Příchod lidí do současného, svrchního světa, je v mýtech těchto indiánů často prezentován jako útěk z podzemních světů, jež postihla potopa nebo znečistily zlé čáry a kouzla.

V průběhu evoluce lidstva, současně s vyčleňováním se člověka ze světa čisté přírody, docházelo i k proměně výkladu mytologického scénáře geneze člověka a kultury. Lidé postupně přestali spojovat svůj původ pouze se světem přírody, rostlin a živočichů a ve svých interpretacích kladli stále větší důraz na „akt stvoření“ prostřednictvím nějaké nadpřirozené síly nebo božské bytosti. Dokladem tohoto názorového posunu mohou být báje z oblastí vzniku prvních vyspělých civilizací světa. Sumerové byli například přesvědčeni, že člověk byl stvořen z hlíny bohem Enkim a oživen jeho dechem. V egyptské mytologii sehrál roli stvořitele bůh plodnosti Chnúm, který vytvořil člověka spolu s rostlinnou a živočišnou říší z hlíny na hrnčířském kruhu a oživil jej dechem svých úst. Nejznámějším výkladem aktu stvoření člověka z hlíny k obrazu božímu je však biblická legenda. Podle knihy Genesis člověka stvořil Hospodin z prachu země a vdechl mu život. Posuzujeme-li ovšem tento biblický příběh v kontextu mnohem starších literárních textů, které pocházejí z území Mezopotámie, zjistíme, že tento motiv stvoření člověka má svůj původ již ve starověkém Sumeru. S hlínou jako základním stvořitelským materiálem se setkáváme jak ve Starém světě, tak v Americe. Například indiáni Pimové, obývající jihozápadní oblast Spojených států amerických, byli přesvědčeni, že první lidi stvořil z hlíny a poté upekl v peci kouzelník, označovaný jako Stvořitel.

Někdy jsou koncepce vzniku člověka syntézou několika výše zmíněných představ. Například tradice bönismu líčí Tibeťany jako potomky bohů či přírodních duchů – mimajinů.

S působivým výkladem geneze člověka a kultury se setkáváme také v antických bájích. Řekové věřili, že v nejstarších dobách existovali pouze bohové, kteří se rozhodli stvořit smrtelné bytosti – lidi a zvířata. Podle některých řeckých mýtů se akt stvoření člověka odehrál v podzemí tak, že bohové smíchali hlínu a oheň. Římští básníci Titus Lucretius Carus (kolem 97–55 př. n. l.) a Publius Ovidius Naso (43 př. n. l.–17 nebo 18 n. l.) preferovali mytologický scénář, podle něhož byl stvořitelem lidského pokolení Títán Prométheus, který lidi uhnětl z hlíny a vody. Poté je obdaroval ohněm, naučil je tavit kovy, vyrábět nástroje, pěstovat zemědělské plodiny, počítat, psát a číst. Díky těmto darům si lidé osvojili a dále rozvíjeli kulturu jako specificky lidský nástroj adaptace člověka k vnějšímu prostředí.

Mytologické příběhy preliterárních společností a starověkých kultur spojuje snaha o pochopení podstaty lidské přirozenosti a víra v sílu božského principu jako tvůrce univerza.

Kvalitativní skok ve výkladu geneze člověka a lidské kultury znamenal vznik filozofie jako nejobecnější vědy studující zákonitosti vývoje přírody, společnosti, člověka a myšlení. Zrození antické filozofie je spjato se 6. až 5. stoletím př. n. l. V této době opouštějí řečtí myslitelé tradiční mytologické scénáře a programově se začínají zabývat studiem principů lidského myšlení (logika), podstaty mravního jednání (etika) a postavením člověka v přírodě (fyzika) i univerzu (metafyzika). Přestože antropologické otázky spjaté s genezí člověka byly řešeny ještě v širším ontologickém a gnozeologickém kontextu, nalézáme již u antických filozofů řadu podnětných myšlenek o vzniku a vývoji člověka a podstatě lidské přirozenosti.

Ať už nad lidským osudem bdí rostlinné nebo zvířecí totemy, božstva, Bůh nebo všichni svatí, všechny bez rozdílu je třeba uctívati a o jejich patronát se prosbami a obětinami ucházeti. V našem civilizačním okruhu vycházejícím z antiky a křesťanství se obracíme s prosbou k patronům kvůli ochraně základních životních hodnot a potřeb.

Prosperitu hospodářského cyklu (pěstování rostlin, chov dobytka) zajišťovali četní světci. Právě vinařství je v průběhu roku závislé na mnoha základních klimatických prvcích, jakými jsou srážky, sluneční svit, teplota, výpar apod. Není proto divu, že tuto oblast spravuje řada světců.

V jednotlivých vinařských zemích dominují různí patroni vinařů. K nejvýznamnějším patří: svatý Vincenc ze Zaragozy (zemřel kolem roku 450), svatý Urban (?–230), svatý Jan Křtitel (asi 5 př. n. l. – kolem 30 n. l.), svatý Vavřinec (3. století), svatý Bartoloměj (1. století), svatý Václav (asi 907–929/935), svatý Martin z Toursu (316/317–397), svatý Jan Evangelista (kolem 10–kolem 101). K vinařským patronům bývají dále řazeni svatý Remigius (437–533), svatý Amandus (584–675), svatá Ludmila (860–921), svatý Gothard z Hildesheimu (asi 960–1038), a dokonce i svatý Jan Nepomucký (mezi 1340 a 1350–1393).

Někdy je za patrona prohlášen některý svatý jen v určité vinařské obci, jako například svatý Gothard v moravských Dolních Kounicích. Na Moravě je nejčastěji jako patron s vínem spojován svatý Urban a v souvislosti s mladými svatomartinskými víny svatý Martin. V Čechách je žádána blahověstná spomocnost u svaté Ludmily, jejího vnuka svatého Václava a u svatého Jana Nepomuckého.

Patroni vinařů uctívaní v Čechách a na Moravě a den jejich svátku:

• Remigius 13. 1.
• Vincenc 22. 1.
• Amandus 6. 2.
• Gothard 5. 5.
• Jan Nepomucký 16. 5.
• Urban 25. 5.
• Jan Křtitel 24. 6.
• Vavřinec 10. 8.
• Bartoloměj 24. 8.
• Ludmila 16. 9.
• Václav 28. 9.
• Martin 11. 11.
• Jan Evangelista 27. 12.

Zdroj: Jaroslav Malina, Vinařští patroni

Aktualizováno 20. 4. 2023