Věrozvěstné apokryfy od Jaroslava Maliny

Věrozvěstné apokryfy o pivu a vínu

(dáno na Den slovanských věrozvěstů, 5. 7. 2023)

Cyril a Metoděj byli bratři,

oba, ruku v ruce, misionáři, jak se patří,

ale v názorech na přednosti vína a piva se lišili,

zúčastněme se jejich disputace, pochopíme za chvíli.

Konstantin

(v Římě vstoupil do kláštera, přijal jméno Cyril, pil výhradně víno):

„Víno je nápoj Boží, každý ví to,

Starý zákon dosvědčí to.

Um a moudrost dává všem,

i těm, kdož zhrdnou studiem.

Lež od pravdy odděluje,

misogyn se do žen zamiluje,

chromý běhá, stařec mládne,

po pivu však hyne, vadne.“

Metoděj

(vyznavač piva, při bohoslužbě vždy s přemáháním pozřel jen kapku mešního vína):

„Milý bratře Konstantine,

promiň, ale všem tvým argumentům vystavuji zásadní NE!

Jako vzdělanec a tvůrce hlaholice víš líp než já, že nad Starý zákon

ční o tisíciletí starší Epos o Gilgamešovi, v němž zaznívá,

že z divocha Enkidua učinilo civilizovaného tvora teprve požití piva,

chlebových placek a milování s nevěstkou, též proto pití piva podporuji.

Nebohé pijáky vína polituji, ony verše, s dovolením, citlivě ocituji:

Nevěstka ústa svá otevřela

a pravila k Enkiduovi:

,Jez chléb, Enkidu,

to patří k žití!

A pivo pij, jak zvykem je v zemi!‘

Chléb jedl Enkidu,

až do plna syta

a piva pil

sedmero džbánků.

Rozjařila se mysl jeho a počal zpívat.

Zaplesalo srdce jeho,

tvář se mu rozzářila.

Omyl vodou

své zarostlé tělo,

pomazal olejem,

v člověka se změnil.‘“

Pohlédl s úsměvem na Cyrila a dodal:

Gilgameš, Enkidu, bohyně Ištar

ani jiný příslušník nejstarší civilizace světa

by pivo za víno nevyměnil!

Pro ně bylo pivo, kromě písma, ten nejvyšší boží dar.“

Konstantin

(s přezíravou bohorovností):

„Pěkně pěješ Metoději,

ale kdo pije pivo, dřív či později tone v beznaději.

Stačí jen, když se ho malým ločkem zmocní,

ať je zdravý onemocní,“

ironicky se pousmál,

„pochroumá mu útroby,

hrozná muka způsobí.

Kdo je pivu nad míru nakloněný,

obcuje s nevěstkami, svádí i vdané ženy

a kál …“

Metoděj

(šermuje rukama, rozčileně Konstantina přeruší):

„Cyrile, odrodilče,

zapomněls’ snad u hříšného papežského stolce, ty sobče,

že bodří Moravané a Češi,

holdují pivu s pílí osminásobně větší,

proto mají holubičí povahu a proti Bohu a přírodě nehřeší!?“

Spor vrcholí, zdá se, že každou chvíli vypukne mezi oběma světci brachiální agresivita.

V posledním okamžiku zasáhne moudrý antický Deus ex machina, aby pravda nebyla bita.

Deus ex machina:

„Milí bratři,

ve skutečnosti nejste v rozepři.

Oba nápoje mají své přednosti,

nechť se tedy spolu na věky věků bratří.“

Jaroslav Svoboda, Disputace o víně a pivu mezi Cyrilem a Metodějem, 2023, hutnické, dobrušované sklo, výška 55 cm, soukromá sbírka.

Metoděj, vyznavač piva, je výstižně charakterizován barvou oblíbeného nástroje, zeleň busty Cyrila, milovníka vína, zvláště Veltlínského zeleného, se ve sklářské peci poněkud vymkla kontrole.

Jiří Neuwirt, Konstantin (Cyril) a Metoděj, 2023, kolorovaná kresba, papír, 20 × 28 cm. Světci jsou zachyceni v okamžiku smíření, které zprostředkoval Deus ex machina.

apokryfy (z řeckého apokryfos, „skrytý, utajený“; v jazyce církve: „podvržený, neautentický“), 1. spisy podobné biblickým, které byly později vyřazeny z kánonu bible jako neautentické. Starozákonní apokryfy vznikaly ve stoletích kolem přelomu letopočtu; část z nich, nepřijatá do palestinského kánonu, byla pojata do Septuaginty a posléze i do Vulgaty. Od tridentského koncilu chápe římskokatolická církev tyto knihy za rovněž inspirované Bohem, a proto pro církev závazné. Protestantské církve považují všechny apokryfy za pseudoepigrafy a nezařazují je do svých biblí. K novozákonním apokryfům patří Tomášovo evangelium, Skutky Petrovy aj. Apokryfy jako lidová četba byly přeloženy do národních jazyků a staly se pramenem literárních děl i překladů, legend a lidové poezie; 2. přeneseně veškeré nepravé, podvržené spisy, falza písemného charakteru (například Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský); 3. literární dílo, v němž je známý příběh (mytický, biblický, historický aj.) pozměněn smyšlenkami nebo novým výkladem obsahu (v české literatuře například: Karel Čapek, Apokryfy, 1932, Ilja Hurník, Proč pláče Metuzalém a jiné povídky, 1996, Jaroslav Malina, Anti-encyklopedie anti-antropologie, 2013).

cyrilometodějská misie, působení Konstantina (826/827–869) a Metoděje (815–885) na Velké Moravě. Kníže Rastislav (zemřel 870) požádal byzantského císaře Michala III. (840–867) o vyslání křesťanských misionářů znalých slovanského jazyka. Tento krok mu měl umožnit vymanit se z působnosti bavorského episkopátu a vybudovat nezávislou moravskou církevní organizaci. V roce 863 byli vysláni Konstantin a Metoděj, kteří pro účely své misie sestavili písmo hlaholici a přeložili do staroslověnštiny některé církevní texty. V první fázi svého působení (863–866) se soustředili na pastorační činnost a výchovu žáků. Poté odešli do Říma, kde dosáhli povolení užívání staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka (868; zakázáno 873) a Metoděj byl jmenován biskupem panonské arcidiecéze. V roce 880 byla vytvořena moravská arcidiecéze (podřízena Římu) v čele s Metodějem a zároveň znovu povoleno používání staroslověnštiny při bohoslužbách. Působení cyrilometodějské misie skončilo v roce 885 Metodějovou smrtí; na moravské církevní synodě v roce 886 byl prosazen latinský obřad a kněží slovanského ritu po vyhnání z Moravy působili v Bulharsku.

Deus ex machina (z latiny: „Bůh na stroji“), 1. (antika) ve starořeckém divadle postava boha, spuštěná shora mechanickým zařízením na jeviště, aby s konečnou platností rozřešila zápletku hry; 2. (dnes) kdo nebo co náhle pomůže vyřešit nějaký spor nebo zapeklitou situaci.

Epos o Gilgamešovi (Ša nagba imuru, doslova „Toho, jenž vše zřel“), babylonský epos, nejstarší epos světové literatury (z doby kolem roku 2000 př. n. l.). V prologu a čtyřech částech, zapsaných v nejmladší, takzvané ninivské verzi na dvanácti hliněných tabulkách, jsou vylíčeny osudy sumerského panovníka Gilgameše, ze dvou třetin boha a z jedné třetiny člověka tvrdě vládnoucího obyvatelům jihomezopotamského města Uruku. Uručtí žádají bohy o pomoc a ti vytvoří polodivokého člověka Enkidua, obdařeného velkou silou, jenž pak žije se zvířaty a chrání je před lovci. Ti mu přivádějí nevěstku, aby dokonala přeměnu Enkidua v člověka. Enkidu zápasí vítězně s Gilgamešem, ale ze soků se stanou přátelé. Společně v libanonských horách zničí krutého obra Chuvavu. Po návratu do Uruku vzplane ke Gilgamešovi láskou bohyně Ištar, ten ji odmítá a obviňuje ji z přelétavosti. Za trest přichází na zemi nebeský býk, kterého oba přátelé zabijí, Enkidu však urazí bohyni, přivolá tím její kletbu a umírá. Po smrti přítele Gilgameš hledá tajemství věčného života, aby se nakonec v rozhovoru s duší Enkidua dověděl o pochmurnosti posmrtného života.

Konstantin (Cyril, 827, Soluň, Řecko – 14. 2. 869, Řím, Itálie), byzantský učenec a misionář; svatořečen. Od roku 845 knihovník konstantinopolského patriarchy, v roce 860 byl s bratrem Metodějem vyslán do Chazárie, kde se naučil východní jazyky. Pro misii na Velkou Moravu sestavil první slovanské písmo – hlaholici, přeložil evangelium a liturgické texty. Roku 867 odešel s Metodějem do Itálie, v Benátkách úspěšně obhajoval slovanské písmo a liturgii, poté na pozvání papeže odjel do Říma (roku 868 zde byly posvěceny slovanské knihy a vysvěceni žáci). Ještě v Římě se zřekl funkce byzantského vyslance a vstoupil do kláštera (přijal jméno Cyril). Jeho život zachycuje legenda vzniklá na Velké Moravě (za autora je považován Metoděj).

Metoděj (vlastním jménem Michael, 815, Soluň, Řecko – 6. 4. 885, Morava), byzantský misionář a moravskopanonský arcibiskup; světec. V roce 843 byl ustanoven byzantským císařem Michaelem III. stratégem v slovanské provincii Strymonium, roku 860 se stal (spolu s bratrem Konstantinem [Cyrilem]) velvyslancem v Chazárii; v roce 863 byli oba bratři přijati knížetem Rostislavem na Velké Moravě – pro velkomoravskou misii vytvořili písmo hlaholici a prosadili staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk. V roce 867 došlo k jejich cestě do Itálie a k vysvěcení žáků. V roce 869 se stal Metoděj papežským legátem a učitelem pro slovanské země. Roku 882 nebo 884 pokřtil českého knížete Bořivoje. Za svého nástupce určil žáka Gorazda. Místo Metodějova pohřbu, které bylo usilovně hledáno, není s jistotou známo. Z díla: Život Konstantina Filozofa.

pivo, nápoj s nízkým obsahem alkoholu, vyráběný z praženého ječmene, který se po přípravě máčením a zahříváním, kdy se oddělují zrna od plev a uvolňují se přírodní cukry obsažené v rostlině, suší v sušicí peci; vzniklý slad se rozemele na prášek, smíchá se s horkou vodou, tím vzniká rmut a po čeření sladina. Sladina se vaří s chmelem, který dodá nejen hořkost a aroma, ale také pivo konzervuje. Takto vzniklá mladina se poté zchladí, smíchá se s kvasinkami a nechá se kvasit, čeřit a zrát. Při kvašení se cukry mění na alkohol a oxid uhličitý. Různé druhy piva se pak liší typem kvasinek a odlišnou dobou kvašení. Někdy jsou při výrobě piva užívány i jiné suroviny jako pšenice, rýže, kukuřice a mnoho typů dochucovadel. Pivo má obvykle 2–4 % alkoholu. Výroba a požívání piva má dlouhou tradici. Například v Sumeru patřilo již ve 3. tisíciletí př. n. l. k běžným nápojům; vařilo se nejméně osm druhů piv ječmenných, osm druhů pšeničných a tři druhy míchaných piv. Pivo bylo dokonce součástí každodenní naturální mzdy pro muže i ženy.

Starý zákon, soubor knih prvé části bible, psaný v hebrejštině, z malé části též v aramejštině. Termín Starý zákon je křesťanského původu, judaismus ho nepoužívá a starozákonní texty nazývá „svaté knihy“ nebo označuje termínem tanach (počáteční písmena slov tóra, nebiim, ketubim – „Pentateuch, proroci, spisy“). Text Starého zákona je v judaismu považován za obecně platný, nábožensky závazný a inspirovaný Bohem. Křesťanství považuje starozákonní texty rovněž za posvátné, avšak za jejich vyvrcholení pokládá Nový zákon, jehož řecké texty tvoří druhou část křesťanské bible. Hebrejský originál Starého zákona se člení na tři části: 1) Pět knih Mojžíšových (Pentateuch), které se hebrejsky nazývají souhrnně tóra (zákon, učení) či torat Moše (zákon Mojžíše). Člení se na pět knih, které se hebrejsky nazývají podle svých počátečních slov a jejichž řecko-latinské běžně užívané názvy jsou Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. 2) Proroci (hebrejsky: nebiim), mezi něž se v hebrejském originálu starozákonních textů řadí také některé texty historického charakteru. Patří sem knihy Jozue, Soudců (Soudcové), Samuelovy (Samuel), Královské, které jsou označovány jako „přední proroci“ (hebrejsky: nebiim rišonim). Dále sem spadají vlastní prorocké texty, které židovská tradice nazývá termínem „zadní proroci“ (hebrejsky nebiim acharonim): knihy Izajáš, Jeremiáš, Ezechiel a dvanáct malých proroků, tj. Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachiáš. 3) Spisy (hebrejsky: ketubim, řecko-latinsky: hagiografa). Tato skupina zahrnuje kromě několika historických textů, především texty poetického či mudroslovného charakteru. Do „spisů“ patří Žalmy, Job, Přísloví, Rút, Píseň písní, Kazatel, Žalozpěvy, Ester, Daniel, Kroniky, Ezdráš, Nehemjáš. Starý zákon je důležitým pramenem k dějinám starověkého Předního východu, včetně dějin náboženských a kulturních.

víno, alkoholický nápoj, vyrobený kvašením ovocného moštu, především šťávy z hroznů révy vinné (Vitis vinifera). Přírodní vína mají bílou, červenou nebo růžovou barvu. Šumivé druhy, například šampaňské, procházejí druhotným kvašením, během něhož se vedlejší produkt, oxid uhličitý, udržuje v láhvi nápoje pod tlakem. Perlivá vína jsou dodatečně sycena oxidem uhličitým. Další typy vín mohou být vína dezertní, kořeněná nebo alkoholizovaná (sherry, portské, vermut), což jsou kombinace vín s brandy nebo s jinými lihovinami a s příchutěmi. Víno obsahuje obvykle asi 10–12 % alkoholu, alkoholizovaná vína až 20 %. Kulturu vína rozvinuli zejména antičtí Řekové a Římané. Řekové považovali víno za dar bohů, tedy konkrétně boha Dionýsa. Řekové v mytologické tradici glorifikovali víno jako kulturní nápoj. Jeho účelem bylo umírněné užívání povzbuzující ducha a přinášející příjemnou náladu a následně i zdravý spánek. Naopak neznalost míry a ztrátu ovládání antické národy považovaly za nekulturní a barbarské. Aitiologie vína jako božského daru se stala dalším kritériem, jímž se v kultivovanosti stolování a sociálního chování Řekové a Římané vymezovali vůči barbarům, jimž tyto kulturní zvyklosti alespoň v raných fázích vzájemných kontaktů byly cizí. Představa Dionýsa, původně vegetativního božstva, síly přírody a její plodnosti se postupně přesouvala i do jiných hodnotových okruhů lidské existence. Tím, že naučil lidi uměřeně používat svého daru, dovolil jim přiblížit se v euforii prožitkům bohů a obohatil jim nejen pozemský život, ale i jejich představu blažené věčnosti. Dionýsovský kult se tak velmi rozšířil v helénismu i v římské době a představa Dionýsa jako ochranného a spásu přinášejícího božstva nakloněného lidem výrazně ovlivnila spiritualitu římského světa na prahu pozdní antiky a prolínala i do křesťanství. „Stran vína lze říci to, co praví Eurípidés stran lásky: / Chci tě, ale jen s mírou, chci, / nikdy mne neopouštěj! / Neboť je z nápojů nejprospěšnější, z léků nejlahodnější a z poživatin nejpříjemnější, jestliže se mu dostane správného ladění s vhodným časem…“ (Plútarchos [50 – po roce 120], Moralia).